Socio-ekonomicka analyza Chavezovy ery CAST prvni

12. března 2013 v 5:52 | Míla Remsa |  Historie, politika, ekonomie
A toto mi doslo tam od vas jako dalsi:

lun, 11 mar, 2013 a las 12:46 A.M.
Fwd: Chávezova éra: socio-ekonomická analýza

K hodnocení Chávezovy éry je potřeba uvést několik faktů. Oficiálně se jedná o období 1999 - 2012 (Chávez vyhrává volby v roce 1998 a nastupuje 1999). Bolívarská revoluce jako radikálně - socialistický projekt je ovšem produktem pozdějšího období (po puči v roce 2002) a obvykle se datuje k letem 2005 - 2006.
Shrnuto se ve venezuelské ekonomice nalézají problémy, na které se podrobněji podíváme. Většina z nich je spojena s ropným charakterem země. Největších úspěchů dosáhl Chávez a jeho politika v oblasti sociální, kde se Venezuela velmi často zařadila na přední, či přímo první místo v Latinské Americe. Za nejvážnější problém je považována kriminalita a to jak analytiky, tak i Venezuelany samotnými.
Pro seriozní zhodnocení hospodářské politiky je potřeba hned na začátek vysvětlit venezuelské specifikum - její ropný charakter. Na první pohled tento fakt ekonomickému laikovi připadá velmi pozitivní. Proto také tak často hodnocení Chávezova působení sklouzává do "to se mu to rozdávalo, když měl z čeho" (myšleno petrodolary). Národohospodářská realita je ovšem mnohem složitější a zdaleka ne tak příznivá. Ropné ekonomiky (může se to týkat i zemního plynu) trpí totiž tzv. holandskou nemocí. Ta je souborem určitých negativních rysů, které se nesmírně obtížně odstraňují a které pro hospodářskou politiku představují velice obtížný a těsný koridor možností. Je to tak trochu jako proplouvat mezi Skyllou a Charybdou. V případě dobrých časů, kdy jsou ceny ropy vysoko, dochází k zavalení ekonomiky petrodolary. Přestože to může vyvolávat nadšení, poradit si s rychlým a velkým přílivem tak obrovských částek do země, není úplně snadné. Není problém ufinancovat státní rozpočet, daně mohou být nízké či přímo neexistující (což není venezuelský případ). Ale - je tu ona otázka, jak petrodolary smysluplně využít. Jedna z možností je akumulovat je v devizových rezervách, resp. moderněji v suverénních kapitálových fondech (SWF), tak zvaně jako polštář pro horší časy. Druhá možnost je pokusit se pomocí těchto petrodolarů provést v ekonomice zásadní investice, ať už sociální, nebo strukturální (tj. změna struktury ekonomiky). Tato varianta vede nevyhnutelně k vyšší inflaci, neboť ropná ekonomika ze své podstaty má omezenou absorpční kapacitu. Druhá ale vede k tomu, že struktura se nezmění a země je stále odsouzena k tomu vyvíjet se víceméně dle cen ropy.

Toto dilema neřeší jen Venezuela. Velmi intenzivní je tento spor např. v Rusku, které má podstatně lepší ekonomickou strukturu než Venezuela. Zde měl i personifikovanou podobu dnes již bývalého ministra financí Kudrina, který preferoval akumulaci pro horší časy (ovšem např. také ve formě amerických cenných papírů) a ministryně Nabiulliny, která chce ruskou ekonomickou strukturu pozměnit, inflace neinflace. Kudrinův argument byl, že nelze měnit hospodářskou strukturu Ruska, protože všechny investice by se rozkradly.
Příliv petrodolarů do ekonomiky navíc vede ke zpevnění kurzu, což neblahý dopad zvýrazňuje. Export je dražší a import levný. Proč tedy měnit strukturu ekonomiky, když se zdá že za petrodolary si může dovézt (a ještě relativně levně) úplně všechno? Proč něco vyrábět, pěstovat? Zde žádný "trh" sám od sebe nepomůže, zde musí nastoupit vládní rozhodnutí, které bude strukturu ekonomiky cíleně, efektivně a dlouhodobě měnit. Bohužel, strukturální změna patří mezi cíle, které jsou v rámci národohospodářské politiky ty nejobtížnější.

Velmi zlé časy zažívá ropná ekonomika při poklesu cen ropy. Rozpočet nemá zdroje, devizové rezervy se začínají intenzivně ztenčovat a kurz působí obráceně. Většina zemí je nucena devalvovat (jen pro představu - Rusko v souvislosti s poklesem cen ropy na konci roku 2008 vydalo cca 200 mld. dolarů jen pro to, aby zpomalilo (!) devalvaci ruského rublu). Devalvace znamená, že export je levný, ale import drahý. Ale pokud země nebyla schopná svou strukturu zásadně zlepšit, pak dováží skoro vše - od potravin, po stroje a chemikálie, a nyní je vše nesmírně drahé. Ropná země se tak vyvíjí jako na houpačce, což neprospívá ani ekonomické, ani sociální stabilitě. Je třeba mít tato fakta na paměti, protože venezuelská hospodářská politika tak nemůže být "normální" a je potřeba ji hodnotit tímto prizmatem.

Chávez nastoupil do prezidentského úřadu v éře, kdy ceny ropy byly rekordně nízké, OPEC byl nefunkční a hlavní venezuelská ropná firma PDVSA (Petroleos de Venezuela) neplatila téměř žádné daně. V té době spíše sociální demokrat Chávez ví, že musí dostat ropný průmysl pod kontrolu a pokusit se zvýšit rekordně nízké ceny OPEC (nejnižší za 22 let, tj. od ropného antišoku). Chávez proto začal provozovat ropnou diplomacii, kdy představitele zemí OPEC přesvědčoval k návratu k politice 70.let a kdy mimo jiné i navrhl omezení dolarů při platbě za ropu. Místo toho preferoval multi - clearingový systém. Chávez brzy zjistil, že PDVSA žádné kvóty nedodržuje a že je "státem ve státě." Jeho snahy o převzetí PDVSA a využití jejího bohatství, ze kterého obyvatelé Venezuely neměly nic (za nástupu Cháveze žilo více než 60% Venezuelanů v chudobě, některé zdroje uvádějí dokonce 80%), vyvolaly ostrou reakci opozice a ropné "elity", napojené na USA. Puč v dubnu 2002, kde se spojil management PDVSA, Obchodní komora za podpory CIA ale totálně selhal a Chávez se, s podporou prostých Venezuelanů a větší části armády, vrátil do úřadu již za dva dny. Chávez zvýšil těžební poplatky a přistoupil k zvýšení podílu státu (60%) na společných projektech. Chávez vyhrál s přehledem odvolací referendum a jeho pozice byla tak pučem nesmírně posílena. Radikální projekt Bolívarské revoluce v sobě kombinoval prvky latinskoamerického nacionalismu (nezávislost, kritika politiky USA "zadní dvorek" a jejich neutuchajících intervencí, viz Chile), radikálního socialismu (inspirován více Allendem, než Castrem - Chávez často říkával, že na rozdíl od Allendeho, on má zbraně) a komunitarismu, který byl na kontinentu povzbuzen teologií osvobození. Bolívarská revoluce tedy zahrnuje následující prvky:
  • vliv státu v ekonomice (v oblasti hospodářství, ale i sociální, viz mise dále)
  • zaměstnanecká samospráva (např. podpora družstevnictví), která by měla pomoci i restrukturalizaci ekonomiky, spolu s prvním bodem
  • pozemková reforma, jejíž primárním cílem je dosáhnout potravinové soběstačnosti. Jen pro zajímavost, Venezuela má z Latinské Ameriky nejvyšší míru urbanizace (přes 90%!) a půda je velmi nerovnoměrně rozdělena. Jak uvádí G. Wilpert 75% půdy patří 5% vlastníkům.
  • Přímá demokracie na všech úrovních: referenda (včetně odvolacího), komunitní výbory s decentralizovanými pravomocemi, které za určitých podmínek mohou rovněž navrhnout odvolání prezidenta.
Určité "mezisrovnání" nabídl Mark Weisbrot v analýze: The Chávez' administration in ten years. Zde zdůrazňuje několik poznatků:
  • od roku 2003 do krize vzrostl venezuelský HDP o 94,7% (období 2003 je vybráno proto, aby předchozí perioda nebyla zkreslena pučem a výpadkem PDVSA, který Venezuelu ochromil a byl veden z politických, nikoliv ekonomických důvodů),
  • přestože by se automaticky nabízelo, že růst HDP je pouze a jasně spojen s růstem ropy, Weisbrot konstatuje nárůst zpracovatelského sektoru o 98,1%, tj. pokrok v diverzifikaci ekonomiky,
  • významné zlepšení sociálních indikátorů (pokles chudoby i extrémní chudoby o polovinu), zásadní pokles Gini koeficientu (39- dnes nejnižší v celé Latinské Americe a podstatně nižší než v USA (!)
Celou analýzu M. Weisbrota lze stáhnout ZDE (včetně aktuální analýzy k udržitelnosti ekonomického růstu atd.)
Podívejme se nyní na hlavní indikátory, uvedené ve statistice MMF.
(Další ukazatele v časových řadách může zájemce najít např. ZDE
Tabulka 1 Hlavní makroekonomické indikátory, dlouhá časová řada
 


Aktuální články

Reklama