Socio-ekonomicka analyza Chavezovy ery CAST druha

13. března 2013 v 5:07 | Míla Remsa |  Historie, politika, ekonomie

SOCIO - EKONOMICKA ANALYZA CHAVEZOVY ERY - CAST DRUHA ( pokracovani )

Tabulka 1 Hlavní makroekonomické indikátory, dlouhá časová řada

Rok
HDP (%)
Investice (% k HDP)
Inflace (%)
Nezaměstnanost (%)
Vládní dluh, hrubý (% k HDP)
Běžný účet, saldo (% k HDP)
1999
-6,0
26,5
23,6
14,5
38,1
2,2
2000
3,7
24,2
16,2
14,0
31,9
10,1
2001
3,4
27,5
12,5
13,4
34,5
1,6
2002
-8,9
21,2
22,4
16,0
46,5
8,2
2003
-7,8
15,2
31,1
18,0
49,3
14,1
2004
18,3
21,8
21,7
15,1
43,0
13,8
2005
10,3
23,0
16,0
12,2
33,7
17,7
2006
9,9
26,9
13,7
10,0
28,4
14,8
2007
8,8
30,3
18,7
8,5
29,9
8,7
2008
5,3
26,8
30,4
7,4
26,3
11,8
2009
-3,2
25,8
27,1
7,9
33,8
2,6
2010
-1,5
22,0
28,2
8,6
40,2
4,9
2011
4,2
23,1
26,1
8,1
46,8
8,6
2012
5,7
24,4
23,3
8,0
51,3
6,7
Zdroj: MMF: Report for selected countries.
Na první pohled vidíme, že navzdory zlepšení v diverzifikaci ekonomiky, jsou hlavní indikátory značně ovlivněny cenami ropy (v prvním případě 2002-2003 pučem a blokádou PDVSA, v druhém případě hlubokým poklesem cen ropy 2009, který přetrval pro Venezuelu do roku 2010). Silné výkyvy u HDP ukazují onu "houpačku", která byla zmíněna v úvodu. Míra investic rovněž kolísala, ale často se blížila či dokonce překračovalo hodnotu 25% k HDP, která je považována za základní hranici pro to, aby se ekonomika dostala do fáze dohánění vyspělejších zemí. Pokles nezaměstnanosti je možno hodnotit pozitivně, především v souladu s tím, že se zvyšuje zaměstnanost ve "formálním" sektoru. Zde se často hovoří o tom, že se vytvářejí přebytečná místa ve veřejném sektoru. Venezuela je v tomto ohledu ovšem hluboko pod úrovní většiny vyspělých zemí, o Skandinávii ani nemluvě.
Přebytek běžného účtu si Venezuela udržela dokonce i v krizových situacích. Z hlediska zahraničního obchodu se diverzifikace ekonomiky projevila dovnitř, ale nikoliv navenek. Přes 90% exportu stále tvoří paliva (tj. ropa), Venezuela dováží značné množství zpracovatelských výrobků i zemědělských plodin. Navzdory růstu produkčních kapacit se ekonomika (dle HDP) vyvíjela rychleji a podíl zpracovatelského sektoru na HDP víceméně stagnuje, cca okolo 15%.

Bohužel, zemi se slabou strukturou, navíc postižená holandskou nemocí, může trvat několik dekád, než se situace významně zlepší. Strukturální politika není o tom, že někde postavím fabriku. Je potřeba investovat do vzdělání obyvatelstva , jeho zdraví atd. Stejně tak je potřeba nejprve technologie dovézt, posléze aplikovat a rozvíjet… To vše jsou značně dlouhodobé procesy. Je potřeba vnímat, že Chávez začínal ve podmínkách ekonomicky, politicky i sociálně rozvrácené země (po neoliberálních experimentech, odpor k nim byl násilně potlačen v roce 1989, kdy bylo v tzv. caracazu zabito několik tisíc lidí).
Nejvíce znepokojivě působí míra inflace (viz dále) a nárůst vládního dluhu v posledních letech.
Inflace bývá tím indikátorem, který byl Chávezovi nejvíce otloukán o hlavu, přičemž už málokdo ví, že před jeho nástupem ve venezuelské "neoliberálním" období inflace vyletěla i na 120%. Jak už jsem uvedla, inflaci se v ropné zemi s programem diverzifikace nelze vyhnout. Nemá ani tolik negativní dopady do vnitřní ekonomiky, pokud bude její, byť vyšší, míra stabilní a nebude příliš kolísat. Úkolem centrální banky je tedy vytvořit stabilní inflační očekávání. Mnohem horší je dopad na kurz. Vysoká inflace totiž vede k "požírání" kurzu (ČR s tím měla rovněž své zkušenosti v 90. letech), dále zvýhodňuje zahraniční zboží (odborně je to vlastně reálná apreciace a měna je neúměrně nadhodnocena) a nakonec si vynucuje další devalvaci (Venezuela jich má za sebou již mnoho), které dále charakter ropné ekonomiky prohlubují. Jedná se o velké národohospodářské dilema a není opravdu snadné tuto situaci řešit.
Jako závažnější problém ale vidím rychle narůstající vládní dluh. Venezuela nemá (na ropnou ekonomiku) nízkou daňovou kvótu (výběr daní už se blíží příjmům z ropy), ale přesto nevidím důvod se radovat, že venezuelské dluhopisy se na mezinárodních trzích výborně prodávají. Zde je potřeba důkladně prozkoumat kvalitu a efektivnost vládních programů, což by koneckonců mohlo mít i lepší dopad na inflaci.

Sociální mise a jejich úspěchy - sociální indikátory

Pokud se hovoří o úspěších Chávezovy éry nejčastěji se uvádí bezplatný přístup ke zdravotní péči, rozvoj školství, vymýcení negramotnosti (uznáno UNESCO v roce 2005) a snížení chudoby (o polovinu, extrémní chudoby o více než 70%).
Sociální politika se uskutečňuje v tzv. misích. Mezi nejúspěšnější patří Barrio adentro, která poskytla bezplatnou zdravotní péči. Počet lékařů (cca přes 8 000, převážně z Kuby, který navazoval na program ropa - zdravotní péče) se zvýšil 12x. Byly postaveny tisíce nových zdravotnických zařízení. Venezuelané dostávají na těžké nemoci (např. na rakovinu) léky zdarma. Misi Milagro (operace očí na Kubě) využilo zdarma přes 50 000 Venezuelanů). Mise Robinson byla výukovým programem gramotnosti. 1,5 milionů Venezuelanů se naučilo číst a psát. Ribas pak navázala se vzdělávacími programy pro dospělé. Vzdělávání získává více než 6% HDP. Byly postaveny stovky nových škol, včetně deseti univerzit. Nárůst vysokoškolských studentů patří mezi největší na světě. Každý třetí Venezuelan je zapojen do nějakého vzdělávacího programu. Vzdělávání ve Venezuele je bezplatné (od základní školy po univerzitu).
Významně se snížila dětská úmrtnost, výživa dětí (školní programy stravování), včetně dotovaných potravin v obchodech Mercal. Otázka výživy není podružná, protože poprvé za Cháveze se miliony rodin mohly najíst 3x denně. Před Chávezem trpělo 21% nedostatečnou výživou, nyní je to 5%. Dětská úmrtnost se z 25 úmrtí na 1000 dětí, snížila na 13 úmrtí na 1000 dětí. Zvýšila se i očekávaná délka života - na 74 let. Podle FAO je Venezuela nejlepší zemí z Latinské Ameriky v potírání hladu.
Daří se zvyšovat (byť pomalu) domácí zemědělskou produkci, např. také misí Agro-Venezuela, která podporuje družstevnictví a přístup malých farmářů k úvěrům. Více než jeden milion hektarů půdy byl navrácen původním obyvatelům.
Více než 2,1 milionů seniorů dostává penzi, zatímco před Chávezovou vládou to bylo jen 387 000.
Chávez zároveň značně pokročil v přístupu k pitné vodě a sanitárním zařízením. Přístup k pitné vodě má nyní 96% populace.
Sociální výdaje se za Cháveze zvýšily o více než 60%. Spolu s tím se rekordně snížila nerovnost (aktuálně Gini 39),což je nejmenší nerovnost v Latinské Americe. Venezuelané (viz dále, Latinobarometro) toto velmi oceňují.
Mezi akutní problémy patří nedostatek bytů. V roce 2011 jich bylo postaveno 147 000, za rok 2012 cca 100 000 a další statisíce jsou naplánovány. Právě bytová výstavba slouží jako významný impuls pro venezuelskou ekonomiku.
Z misí profitovalo celkem asi 20 milionů Venezuelanů (Venezuela má cca 29 milionů obyvatel).

Pro odpůrce Venezuelanalysis je nutno dodat, že se jedná o sumarizaci a jsou dále uvedeny konkrétní zdroje. V druhém článku jsou pak přejaty grafy z databáze Světové banky: ZDE
Velmi často jsou kritizovány nedostatky v zásobování potraviny a především výpadky elektřiny, které vedly v roce 2010 k vyhlášení stavu nouze a k přídělovému hospodaření. V oblasti výroba elektrické energie je nutno podotknout, že hlavním zdrojem je obrovská vodní elektrárna Guri, jedna z největších na světě. Pokles hladiny vody, kvůli rekordnímu a dlouhotrvajícímu suchu, byl jedním z důvodů napjaté energetické situace. Celá infrastrukturní síť vyžaduje značné investice a nebyla v minulých letech dostatečně modernizována a to navzdory stavbě nových vodních elektráren. (Venezuela např. po tragédii ve Fukušimě oznámila přehodnocení svého původního záměru rozvoje jaderné energetiky a začala podpora více fotovoltaiku, ke které má i dobré přírodní podmínky).
Hlavním důvodem je ovšem paradoxně růst příjmů obyvatelstva, který se promítl do rychle rostoucí poptávky po elektrické energii, se kterou nabídka nebyla schopná držet krok.
Ministerstvo zemědělství Venezuely uvádí zvýšení produkce u řady zemědělských komodit. Nárůst produkce mléka (od roku 2003, tj. nezkresleno pučem) o 230%, fazolí o 320%. Nedostatečné nárůsty (vzhledem k rostoucí kupní síle) je ale možno pozorovat u rýže, či hovězího masa. Např. spotřeba masa se za Cháveze zvýšila o 75%. Navzdory pomalejšímu tempu, domácí zemědělská produkce se zvyšuje, podobně jako produktivita práce v tomto sektoru, zůstává nicméně ve srovnání s vyspělými zeměmi stále dosti nízká.
Plnění rozvojových cílů tisíciletí (MDG) shrnuje velká zpráva "Cumpliendo las metas del milenio" z venezuelského statistického úřadu (zdroj: www.ine.gov.ve). Ve zprávě je možno nalézt delší časové řady vývoje např. indexu lidského rozvoje (HDI), pokles míry chudoby, vývoj Gini koeficientu, vývoj míry nezaměstnanosti, nutriční ukazatele, vývoje školní docházky atd., včetně analýzy (pro španělsky rozumějící). V HDI se Venezuela posunula na 73. místo a do kategorie země s vysokým indexem lidského rozvoje.
Zajímavý je důraz na rovnost obou pohlaví, který je přeci jen ve machistické tradici Latinské Ameriky, stále ojedinělý. Uznání ženám a neplacené ženské práci je dokonce vyjádřeno ve venezuelské ústavě, která práce v domácnosti a výchovu dětí atd. počítá do produktivní činnosti. Ze zdravotního hlediska stojí rozhodně za zmínku prudký pokles u chorob jako je malárie, či tuberkuloza. Statistika životního prostředí zahrnuje nejen chráněná území, úroveň zalesnění, ale také přístup k pitné vodě.
Nejzávažnějším problémem je bezesporu kriminalita. Její úroveň je velice vysoká, v měřítku regionálním i světovém. Zde se také nejčastěji (a nejvíce oprávněně) hovoří o selhání vlády. Počet vražd se od nástupu Huga Cháveze stoul na úroveň cca 35 vražd na 1000 obyvatel. Vzhledem k tomu, jak málo se vláda tomuto problému věnovala, je pravděpodobné, že kriminalitu spojovala pouze s chudobou. Předpokládala zřejmě, že snížení míry chudoby a lepší životní standard povede jaksi sám od sebe ke snížení kriminality. To se ovšem nestalo. Znacnou část kriminality vsak -bohužel- tvoří vraždy na zakázku: vraždy aktivních vůdců odborů, bojovníků za pozemkovou reformu, či původních obyvatel. Mezi nejméně bezpečná místa v zemi pak patří oblast hranice s Kolumbií, kde pracují gangy specializující se na únosy, různé paramilitární skupiny, drogové gangy apod.

A jak hodnotí výzkumy a sami Venezuelané své změněné socio-ekonomické podmínky?

V souladu s participativním demokracií, v zemi existuje přes 30 000 komunitních výborů, které dostávají peníze od vlády, aby sami spravovali své okolí, vymýšleli a řídili své místní projekty rozvoje, od komunitních médií, pro akce mládeže, budování městských zahrad či zpracování odpadu.
Poměrně zajímavý je výzkum prestižního Gallupu, který uvedl, že Venezuela patří mezi nejpozitivnější země (obecně se šťastní lidé nacházejí v Latinské Americe) s tím, že korelace mezi výší HDP a pozitivními pocity občanů nebyly prokázána. Ještě rok před tímto výzkumem, Venezuela zabodovala v kategorii "wellbeing", kdy se umístila na 6. místě ze 124 zemí. Venezuela dosáhla nejvyššího místa ze všech rozvojových zemí.
Dle aktuálního Latinobarometro 2011 Venezuela vyniká v několik ohledech. Z pozitivních je to především náklonost k demokracii jako k optimálnímu politickému režimu. Venezuela zde vysoko převyšuje všechny ostatní země (84-77 preferece), přičemž platí, (jak uvedeno ve starších zprávách), že Venezuelané demokracii chápou podstatně šířeji (tj. Nikoliv jako pouhou účast ve volbách, ale neustálou účast na veřejném dění, např. právě přes komunitní výbory). Pozoruhodný je nárůst právě za Chávezovy éry z 60% (rok 1998 na téměř 80%), podobný i pokles náhledu vlády jako autoritativní z 25% (1998) na 14%. Není jistě překvapivé, že Venezuelané si v souvislosti s hodnocením demokracie nejméně (spolu s Ekvádorem) stěžují na nedostatek občanské participace. Venezuelané se navíc ve své zemi necítí diskriminováni (nacházejí se na konci žebříčku).
Venezuelané zároveň nepovažují nezaměstnanost a chudobu za závažný problém a v tomto žebříčku se naopak ocitají dole spolu s Brazílií. Venezuela se umístila vysoko (nejvýše ovšem Ekvádor) i v hodnocení spravedlivé distribuce příjmů i bohatství. Z dlouhodobého hlediska pak dosáhla i dobrých výsledků (3. nejlepší) v ukazateli "vláda vládne ke prospěchu všeho lidu, nikoliv jen několika skupin." Nejtragičtěji (a s velkým náskokem) vyznívá průzkum ke kri
minalitě. Kriminalitu jako největší problém chápe 61% Venezuelanů, což je mnohem více než u jiných zemí (např. U Brazílie je to tak jen u 7% případů). Výjimečný, shrnující článek nabízí The Nation v článku "Dědictví Huga Cháveze": ZDE
Stojí za to některé pasáže odcitovat: "Za posledních 14 let Chávez a jeho politika podstoupili 14 hlasování, kdy ve 13 z nich zvítězil vysokým náskokem. Jimmy Carter označil hlasovací systém ve Venezuele jako "nejlepší na světě" ze 92 voleb, které monitoroval. .. Ale poslední prezidentské volby - které Chávez vyhrál se stejným procentním ziskem jako v jeho prvních volbách, ale s podstatně větším elektorátem (účast byla 80%) - pak i jeho oponenti museli zoufale uznat, že většina Venezuelanů, má tohoto muže ráda, pokud ho přímo nezbožňuje."
Autor článku Greg Gardin dále popisuje skupiny, které tvořily páteř Chávezovy neutuchající podpory. Na jedné straně ti, kterým se zlepšil životní standard díky zdravotní péči a vzdělání, a to navzdory jiným problémům především kriminalitě (uvedené výše). Na druhé straně pak organizovaní občané (my bychom řekli aktivní občanská společnost) od odborářů, členů komunit, liberálních hnutí (např. feministek) atd. Greg Gardin navíc vysvětluje, co intelektuálové poučeni z knih, nikoliv však praxí, tak rádi opomíjejí. A sice, že vyhrát volby a vládnout jsou dvě odlišné věci. Že není snadné změnit byrokratickou strukturu veřejné zprávy, která je dominována starými zvyklostmi a také starými elitami. Chávezovi trvalo pět let (!), než byl schopen skutečně ovládat zdroje země, nemluvě o tom, že byl při tom málem zabit.
Na samostatnou analýzu by pak bylo působení Cháveze v zahraniční politice, jeho vztahy vůči Spojeným státům, v rámci Latinské Ameriky, budování zahraničních alternativních struktur atd.
Hugo Chávez postavil Venezuelu nejen sociálně na nohy, ale zároveň i na cestu k tzv. socialismu 21. století. Dílo není a ani nemůže být dokončeno. Na to je 14 let (především z hlediska nových ekonomických a politických struktur) příliš krátká doba. Před Venezuelany je mnoho nelehkých úkolů. Musejí pokročit v diverzifikaci ekonomiky, což nutně znamená podporu školství a vědě. Zároveň budou muset ještě v dalších letech spoléhat na ropu a být aktivní v rámci OPEC. Nestačí jen budovat alternativní struktury - ty musejí být efektivní, jinak nepřežijí. Sociální mise a jejich úspěch položily dobrý základ, je ale potřeba dbát na to, aby se jejich efekty plně projevily v ekonomice, především v oné neropné části. Je potřeba zvyšovat absorpční schopnost ekonomiky (hlídat efektivitu veřejných investic, snižovat byrokracii a samozřejmě i korupci), což částečně vyřeší problém s inflací i kurzem.
Je možno namítnout, že jeho Bolívarská revoluce se odehrává v jiných socio-ekonomických podmínkách, než např. v ČR - to je jistě pravda, ve Venezuele se teprve buduje sociální systém (shora i zdola), zatímco v ČR se postupně destruuje. Výchozí ekonomická úroveň i struktura ekonomik je neporovnatelná. Venezuela má řadu velkých úkolů stále před sebou. Navzdory tomu je zde mnoho inspirativního, především s ohledem na "naši politickou elitu." Hugo Chávez jako inteligentní aktér byl schopen změnit prostředí, které jeho plánům nevyhovovalo (nikoliv se jim podřizovat s argumentací: chtějí to tak finanční trhy). Nebál se. Měl vizi. A nikdy nezapomněl z jakých poměrů vzešel. Měl rád svou zemi, měl rád svůj lid a dal mu vše - své zdraví a nakonec i svůj život.
 


Aktuální články

Reklama