Perspektivy, uskali a rizika hospodarskeho vyvoje ve Venezuele po Chavezovi

21. března 2013 v 2:46 | Míla Remsa
A toto je dalsi clanek, zaslany mi tam od vas - jednim z vas.

Venezuela po Chávezovi: perspektivy, úskalí a rizika hospodářského vývoje

Proč se máme zajímat o tuto vzdálenou zemi, případně o celou Latinskou Ameriku? Nemáme dost svých starostí, ať již domácích či evropských? Hlubší pohled právě na Venezuelu vede k závěru, že tato země je z čistě geografického hlediska velmi daleko, avšak z hlediska geopolitiky a geoekonomiky vlastně velmi blízko.
Totéž platí o celé Americe na jih od USA. Právě to předvedli kardinálové při volbě nového papeže. Ti dosavadní byli vesměs Evropané. Osobnost v čele Vatikánu není jen činitelem náboženským, ale je též světovým politikem, správcem obrovského majetku. Reprezentuje komplexní světový názor, který není neměnný, například vztah k otázkám sociálním, ekologickým, demografickým; přináší i pohled z teritoria, odkud pochází. A tak se dočkala Argentina, což mimořádně vzrušilo celou Latinskou Ameriku, podobně jako smrt Huga Cháveze.
Položme si otázku: neděje se ve Venezuele už 14 let něco nadějného, co by se mohlo závažně projevit i v Evropě, včetně ČR? Někteří pravicoví publicisté mají z této myšlenky velký strach. Jejich bázlivé postoje nesdílím, nicméně považuji za užitečné o jejich názorech informovat. Jedním z nich je komentátor Viliam Buchert, který se pokusil stát se senátorem pod praporem TOP 09 a neuspěl.
V týdeníku EURO mu vyšel článek »Západem proklínaný Chávez dokázal propojit i myšlenky Ježíše Krista a Fidela Castra«. Závěrečná kapitola má pozoruhodný název: »Evropo, slyšíš?« Cituji: »Chávezova kariéra je varováním i pro současnou Evropu. Podařilo se mu uchopit reálnou moc díky tomu, že rozrušil klasický systém politických stran, dehonestoval liberalismus a kapitalismus jako takové a obrátil masy proti zkorumpovaným politickým stranám. A to je něco, po čem volá i mnoho obyvatel starého kontinentu. Nedávný volební úspěch italského Beppeho Grilla o tom svědčí nejlépe.
O něco podobného v souvislosti s Venezuelou se dnes snaží různá hnutí a jednotlivci také v Evropě, včetně České republiky. Část veřejnosti si přitom myslí, že čas na radikální změnu nastal. Je už nový Chávez na obzoru?«
V podobném tónu píše Libor Bartoš, jenž působí v pražském mozkovém trustu Asociace pro mezinárodní otázky. Ve své studii tvrdí: »Objevuje se termín neopopulismus. Tato politika je silně personalistická, mobilizační a míří k dříve neorganizovaným masám. Lídr se snaží byt obhájcem chudých a vyloučených ze společnosti. Neopopulismus je zapojen do demokratické hry, ale ve volbách se jeho lídr opírá spíše o své charisma než o institucionalizovanou stranu. Liberální demokracie je postupně nahrazována plebiscitní demokracií.«
Socialistická vize

Tyto a podobné sporné názory volají po odpovědi. V únoru 1992 zorganizoval podplukovník Hugo Chávez převrat, kterým se pokusil svrhnout vládu Carlose Péreze. Nezdařil se. Chávez byl uvězněn.
Na svobodu se dostal až po dvou letech. Začal tvrdit, že jeho vzorem je Simón Bolívar, jenž byl v rodné Venezuele již dříve předmětem oficiálního, kvazináboženského uctívaní jako jeden z hlavních představitelů jihoamerického boje za nezávislost. Bolívarovým snem bylo napodobit vznik Spojených států a vytvořit z Latinské anebo alespoň Jižní Ameriky federaci. Byla to idea latinskoamerického vlastenectví.
Chávezovým druhým zdrojem inspirace byli Salvador Allende a hlavně Fidel Castro. V roce 1994 navštívil Kubu. Považoval Castra za svého »otce« a nejdůležitějšího poradce. Když se Chávez stal v roce 1999 prezidentem, Kuba dostávala od Venezuely ropu prakticky za hubičku a na oplátku posílala například tisíce lékařů i jiných expertů. Na Cháveze působila podobně jako na právě zvoleného papeže Františka i teologie osvobození. Říkal: »Kapitalismus je cesta ďábla a vykořisťování. Prvním socialistou byl Ježíš Kristus.«
Tělem i duší byl voják a k jeho hrdinům patřili i nacionalističtí vojenští diktátoři 70. let, jako byli Omar Torrijos z Panamy a Juan Alvarado z Peru. Když v roce 2006 ve volbách přesvědčivě zvítězil, oznámil, že zavádí »Socialismus 21. století«, který by neměl opakovat omyly z 20. století. Už dříve došel k závěru, že k politické moci vede jistější cesta prostřednictvím voleb, nikoli hrubé síly.
Usiloval o nový politický systém, který by umožnil komplexní přestavbu venezuelské společnosti, hospodářstvím počínaje. Jeho sliby, že se starými pořádky, chudobou a korupcí jednou provždy zatočí, mu už v prezidentských volbách v prosinci 1998 zajistily vítězství. Nejdříve svolal ústavodárné shromáždění a nechal sepsat novou ústavu, jež byla schválena referendem.
Prohlubování podpory občanů
Nová ústava sice respektovala soukromé vlastnictví, lidská práva a nezávislé soudnictví, zároveň však rozšířila pravomoci prezidenta a ozbrojených složek. Chávez mohl do oficiálně nezávislých orgánů jmenovat také četné loajální stoupence. Vláda se opírala spíše o konfrontaci a prezidentské výnosy, daleko méně o umění konsensu, což vedlo ke vzniku výrazného politického odporu.
Byl to zkrátka třídní boj. Napětí vyvrcholilo v dubnu 2002, kdy protestující požadovali Chávezovu rezignaci. Armáda se nakonec postavila na jeho stranu. Nedlouho poté opoziční stávka ochromila státní ropný monopol podniku PDVSA, k vítězství však nevedla. V roce 2005 získal Chávez plnou kontrolu nad zákonodárci.
Jako na zavolanou přišel růst světových cen surovin, a to i ropy a plynu, tedy surovin, z nichž plynuly téměř všechny venezuelské příjmy z exportu. Druhým darem z nebes byla rada Fidela Castra. Kubánci vypracovali pro Venezuelu nové sociální programy, tzv. mise, a to v prvé řadě pro primární zdravotní péči a vzdělávání dospělých.
Dalším požehnáním byl George W. Bush, celosvětově neoblíbený. Chávez, skvělý řečník, ho na půdě OSN zesměšnil a obvinil, že Washington má prsty v různých intrikách nejen vůči Venezuele. Od roku 2006 začalo další velké znárodňování, například telekomunikací a energetiky.
Chávezova vláda nad Venezuelou nikdy nebyla absolutní a není ani v současnosti za jeho nástupce. Buržoazní demokracie z let 1958-1998 založená na dvou politických stranách lidem vštípila víru v určité všeobecně demokratické hodnoty. V roce 2007 Chávez prohrál v referendu o ústavních změnách, které měly zajistit, aby revoluci prakticky nešlo zvrátit. Mnohé z opatření, které neprošly referendy, později stejně uzákonil na základě prezidentských výnosů.
Cílem Chávezových kroků bylo neustále prohlubovat podporu mezi Venezuelany a pokud možno ignorovat odpůrce či jim přímo komplikovat život. Jeho původní voličstvo tvořili lidé působící hlavně v rámci šedé ekonomiky, která ve Venezuele kvetla před jeho příchodem. K nim se připojila armáda státních zaměstnanců, jejichž počet se za Cháveze více než zdvojnásobil, dnes je jich 2,4 milionu. Míra chudoby prudce klesala, ale spolu s ní rostla zločinnost, zaměřená často proti osobám, které prosazovaly pokrokové kroky prezidenta.

Úskalí rozvojové ekonomiky
Ilona Švihlíková zveřejnila v Britských listech pozoruhodnou studii »Chávezova éra: socio-ekonomická analýza«. Pracovala se zdroji z MMF. Její statistické údaje zahrnují i rok 2012. Autorka nevzala v úvahu prognózy, které zpracovává The Economist, případně The Economist Intelligence Unit. Pokud jde o rok 2013, jejich výhled svědčí o nemalém zhoršení hospodářské situace ve Venezuele. HDP vzrostl loni o 5,7 procenta, zatímco letos má jít jen o 0,4 %. Průmysl zaznamenal pokles již v prosinci 2012, a to o 2,2 %.
Inflace dosáhla v roce 2012 i tak dost vysokou úroveň: 23 %, avšak v roce 2013 má jít o 31 %. Nezaměstnanost činila loni osm procent, letos by měla dosáhnout 9,4 %. Běžný účet platební bilance byl v roce 2012 opět příznivý, činil 6,7 % HDP. V roce 2013 má však jít jen o pět procent. Švihlíková nehovoří o státním rozpočtu, který by podle The Economist měl letos mít schodek sedm procent HDP. Vládní hrubý dluh letos jako procento k HDP dále poroste.
Naštěstí Gini koeficient (ukazatel sociálních rozdílů), jenž je nejnižší v celé Latinské Americe a je podstatně nižší než v USA, zaznamená příznivý pokles, podobně jako údaje o chudobě i extrémní chudobě. Jenomže zde jsme u problému, který známe z bývalé ČSSR. Sociální ukazatele byly mnohdy lepší než na Západě, avšak ukazatele, jako je vědeckotechnická revoluce, byly slabinou.
Mark Weisbrot ve své studii »Chávezova administrativa za posledních 10 let«, tj. od roku 2003, ukazuje, že venezuelský HDP vzrostl o téměř 95 % a zpracovatelský průmysl dokonce o 98 %. Jak vidět, stále to nestačí. Země zoufale potřebuje zahraniční investice, a ty proudí raději například do Brazílie.
Klíčový produktem ropa
Venezuela má největší zásoby ropy na světě a geologové ještě neřekli poslední slovo. Břidlice kolem řeky Orinoko skrývají větší bohatství než pouště Arabského poloostrova. Produkce se tam však rozbíhá velice pomalu. Žádoucí je příliv nejen zahraničních investic, ale i návrat odborníků, kteří v minulých letech z Venezuely emigrovali. Nejistota nyní panuje, pokud jde o Čínu.
Zatím byla klíčovým investorem ve venezuelském ropném průmyslu. Státní Čínská rozvojová banka od roku 2008 poskytla Venezuele půjčky v celkové výši 46,5 miliard USD, ta za ně ručí dodávkami ropy do Číny. Loni tam vyvezla kolem 15 milionů tun.
Putin označil Cháveze za vynikajícího státníka a blízkého přítele Ruska. Na pohřeb však přijel z Běloruska Lukašenko, z Ruska ne politik, ale šéf státního koncernu Rosněft Igor Sečin. Ten ve spolupráci s Gazpromem a dalšími firmami hodlá ve Venezuele během příštích let investovat téměř 18 miliard USD, což je vzpruha pro nové vedení Venezuely, kde volby zřejmě vyhraje Nicolas Maduro.
Ekonomika tedy hodně zpomaluje, Venezuele chybí řada druhů zboží i tvrdá měna. Madura proto v únoru nechal devalvovat venezuelský bolivar o 32 %. Podle Světového ekonomického fóra je na tom dost špatně, co se týče konkurenceschopnosti. Bude Venezuela schopna pokračovat ve své roli být Santa Clausem z Caracasu vůči svým nejbližším politickým spojencům?
Obavy má v tomto směru určitě Kuba, jež dostávala zatím podporu ve výši kolem čtyř miliard USD, i když například 700 tisíc Venezuelanů se léčilo na Kubě. Existovaly úvahy o spojení obou zemí, o dvojčeti, kterému by se přezdívalo Kubazuela. Levná ropa se zatím vozila do Dominikánské republiky, na Jamajku a do Nikaraguy pod hlavičkou Petrocaribe.
Chávezovu štědrou podporu dostával též Ekvádor Rafaela Correi, který si politicky vede celkem dobře, podobně jako v Bolívii Evo Morales. Vděk a přátelství vůči Caracasu argentinské prezidentky Cristiny Kirchnerové jsou v nemalé míře motivovány »půjčkou«, která zemi umožnila zbavovat se dluhů vůči MMF.
Venezuela byla během posledních desetiletí třetím až čtvrtým nejdůležitějším dodavatelem ropy do USA, zhruba na úrovni Saudské Arábie. Jen do roku 2011 získala z Ameriky za ropu kolem 350 miliard USD. Chávez sice nazval prezidenta Bushe na půdě OSN ďáblem, ale ve skutečnosti si dával velký pozor, aby útoky nepřehnal a nevysloužil si, jako jeho mentor Fidel Castro, americké embargo.
Závislost na prodeji ropy do Spojených států bude jedním z velkých problémů pro Chávezova nástupce. Severní Amerika v posledních letech ve velkém rozjela nekonvenční těžbu ropy a plynu. Kanada z ropných písků, USA z břidlicových ložisek. Obě země se mohou stát v budoucnu v podstatě energeticky soběstačné. V USA nyní vrcholí spor o výstavbu ropovodu z Kanady, což by umožnilo snižovat import ropy z Venezuely.

Zaujal-li vás tento článek, můžete si jeho dokončení od mezititulku »Odkaz hodný k následování« přečíst buď v tištěné podobě Haló novin (k zakoupení na stáncích), nebo v elektronické podobě na internetových stránkách www.publero.com
Jaromír SEDLÁK
Halo noviny
 


Aktuální články

Reklama